Zahraniční rozvojová spolupráce ČR

Česká republika jako relativně ekonomicky rozvinutá země hlásící se k mezilidské solidaritě přispívá prostřednictvím rozvojové spolupráce k řešení globálních problémů. ČR poskytuje rozvojovou pomoc jak bilaterálně, tak multilaterálně.

ČR může při poskytování rozvojové pomoci navázat na tradici rozvojové spolupráce realizované Československem před rokem 1989. Poskytování československé rozvojové pomoci bylo zásadním způsobem ovlivněno logikou studené války. Aktivity, které je možné označovat jako rozvojovou spolupráci, se zpravidla omezovaly na tzv. "mimoevropské socialistické země" a "země přednostního zájmu." Spolupráce s ostatními rozvojovými státy se většinou odehrávala na principu "vzájemné výhodnosti." Československá rozvojová spolupráce nabývala řady forem. Jednalo se jednak o hmotnou pomoc, tj. dodávky potravin, léků, pracovního nářadí, pomůcek pro alfabetizační programy apod. Další formou byla technická pomoc, která spočívala ve vysílání odborníků (zpravidla prostřednictvím podniku Polytechna), ve zřizování výcvikových a učebních zařízení a v přijímání stážistů. Další významnou formou rozvojové spolupráce bylo poskytování stipendií ke studiu na českých a slovenských vysokých školách.

Po roce 1989 zaznamenal program rozvojové pomoci výrazný útlum, který byl překonán až v souvislosti s jednáním o vstupu do Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Po roce 1995 se poskytování rozvojové pomoci řídilo Zásadami pro poskytování zahraniční pomoci, které vláda schválila svým usnesením č. 153 ze dne 15.března 1995. Zásady definovaly postupy a kompetence resortů a vlády při poskytování rozvojové a humanitární pomoci. Dokument potvrdil rozhodující pozici jednotlivých resortních ministerstev při poskytování rozvojové pomoci. Ministerstva byla odpovědna za přípravu a realizaci projektů rozvojové pomoci a za nakládání s vyčleněnými finančními prostředky, ministerstvu zahraničí připadla role koordinátora pomoci. Návrhy na projekty byly zpravidla předkládány jednotlivými realizátory pomoci ke schválení odpovědným ministerstvům. Důsledkem identifikace projektů samotnými realizátory byla značná teritoriální a sektorová roztříštěnost české rozvojové pomoci. V letech 1996 - 2000 byly realizovány významnější projekty české zahraniční rozvojové pomoci ve čtyřech desítkách států. Tato roztříštěnost v kombinaci s nízkým objemem pomoci znamenala, že pomoc byla poskytována ve formě relativně malých projektů, což zásadním způsobem problematizovalo přínos vynaložených prostředků jak ke zlepšení hospodářské a sociální situace příjemců, tak k udržování dobrých vztahů mezi ČR a partnerskými zeměmi.

Vedle vládní zahraniční pomoci se zvláště v souvislosti s válkami v bývalé Jugoslávii začaly rozvíjet i aktivity nevládního sektoru. Zpravidla se jednalo o pomoc humanitární, v některých případech ale i s jistým přesahem do oblasti dlouhodobější stabilizace a rozvoje konflikty zasažených oblastí.

K programu české zahraniční pomoci se přihlásilo jak vládní prohlášení z roku 1998, tak Koncepce zahraniční politiky, kterou vláda schválila v roce 1999. Výraznějším krokem k reformě systému české rozvojové pomoci se nicméně stala až "Koncepce zahraniční rozvojové pomoci České republiky na období let 2002 - 2007", kterou vláda vzala na vědomí svým usnesením č. 91 ze dne 23. ledna 2002. Za hlavní cíl poskytování rozvojové pomoci vláda koncepcí prohlásila omezování chudoby v rozvojových zemích. Přihlásila se plně k tzv. rozvojovým cílům tisíciletí a konstatovala, že poskytování rozvojové pomoci je součástí zahraniční politiky a že přispívá k prosazování demokracie, lidských práv a sociální spravedlnosti, k integraci rozvojových zemí do světového hospodářství a k udržitelnému globálnímu rozvoji. Koncepce deklarovala potřebu posílení efektivnosti, transparentnosti a systémovosti české zahraniční rozvojové pomoci. Vyslovila se pro sektorovou i teritoriální koncentraci české zahraniční rozvojové pomoci a vymezila proto dvacet prioritních zemí, do kterých se česká pomoc měla přednostně soustředit.

Pokud jde o institucionální rámec rozvojové spolupráce, koncepce stanovila Rozvojové středisko Ústavu mezinárodních vztahů za poradní odborný prvek v systému zahraniční rozvojové pomoci. Za hlavní úkoly Rozvojového střediska bylo koncepcí stanoveno posuzování programů a projektů zahraniční rozvojové pomoci, spolupráce s resorty při zajištění realizace projektů, monitoring a vyhodnocování programů a projektů. Mezi úkoly Rozvojového střediska též patří organizace přípravy a vzdělávání expertů rozvojové pomoci a koordinace výzkumu v této oblasti. Koncepce se vyslovila pro následné zřízení Rozvojové agentury, která by na funkce Rozvojového střediska navázala a jeho roli v rámci systému české ZRP dále rozšířila.

Od roku 2002, kdy bylo na projekty rozvojové spolupráce vyčleněno 200 milionů Kč, došlo k nárůstu disponibilních prostředků (400 mil. Kč v roce 2003, 500 mil. v roce 2004). Vedle projektů rozvojové spolupráce však lze do oficiální rozvojové pomoci započíst i příspěvky agenciím OSN a mezinárodním finančním institucím, prostředky vyčleněné na oddlužení nebo péči o uprchlíky a od 1. května 2004 i část příspěvku do obecného rozpočtu EU. I nadále je však česká oficiální rozvojová pomoci vzdálena podílu 0, 33 % na hrubém domácím příjmu, který jako minimální stanovila EU v Barceloně v roce 2002.

V průběhu let 2002 a 2003 došlo k dílčím proměnám systému poskytování ZRP. V rámci MZV byl vytvořen nový Odbor rozvojové spolupráce a humanitární pomoci, do posuzování návrhů projektů předložených realizátory byla na podzim 2002 zapojena tzv. Expertní skupina, ad hoc orgán jmenovaný MZV ze zástupců doporučených jednotlivými resorty. Impulsem k výrazné změně systému se stalo až schválení nového zákona o veřejných zakázkách. Zákon č. 199 z roku 1994 obsahoval výjimku pro uplatňování svých ustanovení na projekty rozvojové spolupráce a humanitární pomoci. Nový zákon o veřejných zakázkách č. 40/ 2004 Sb., který harmonizoval český právní řád s pravidly EU pro oblast jednotného trhu, již ovšem tuto výjimku neobsahuje a systém rozvojové spolupráce tak je postupně s tímto zákonem uváděn v soulad. Systém, v němž projekty rozvojové spolupráce identifikují sami realizátoři, je nahrazován systémem, kdy oblasti spolupráce definuje stát a na realizaci spolupráce vypisuje transparentní výběrová řízení.

Nové Zásady zahraniční rozvojové spolupráce po vstupu České republiky do Evropské unie, které vláda schválila svým usnesením č. 302 ze dne 31. března 2004, již jako nosnou součást zahraniční rozvojové spolupráce uvádějí programy spolupráce s prioritními zeměmi, v jejichž rámci budou identifikovány konkrétní oblasti spolupráce. Počet prioritních zemí byl dále zúžen oproti Koncepci z ledna 2002. Po zvážení potřebnosti pomoci (mj. odrážející míru chudoby), kapacit pro příjem pomoci a intenzity tradice rozvojové spolupráce stanovila vláda osm prioritních zemí pro českou programovou spolupráci: Angolu, Bosnu a Hercegovinu, Jemen, Moldávii, Mongolsko, Srbsko a Černou Horu, Vietnam a Zambii. Vedle těchto osmi prioritních zemí pro programovou spolupráci uvádějí zásady jako dvě střednědobé teritoriální priority Afghánistán a Irák.

Pokud jde o institucionální rámec poskytování rozvojové pomoci, předpokládají zásady odpovědnost resortních ministerstev za administraci projektů a efektivní vynakládání prostředků vyčleněných na rozvojovou spolupráci. Ministerstvu zahraničních věcí připadá podle Zásad role koordinátora rozvojové spolupráce. Rozvojové středisko Ústavu mezinárodních vztahů plní podle Zásad poradní, servisní a další činnosti, které určí MZV.

Design by Xpert computers